Reportáž - starožitnosti v arabském světě

 
reportazst_1503690798.jpg

Zajímají Vás starožitnosti nejen u nás, ale i ve světě? V Anglii, Rakousku, Francii či jinde v Evropě se výlohy blyští těmi nejlepšími kousky, ale co třeba obchůdky se starožitnostmi v arabském světě? Nahlédněte s Antik Kureš prostřednictvím naší reportáže do jednoho z egyptských starožitnictví...


                                                                                                             


Postižena svou profesí se jako vždy neskutečně těším, až jedno odpoledne vyhradím jako vždy na návštěvu malého zapadlého starožitnictví. Těch odpolední často bývá více... proč se nejít třikrát podívat na jedny a ty samé věci? Milovník "těch starých křápů" to jistě chápe. Obchůdek v postranní špinavé uličce, kam mnoho lidí nezavítá. Srdce mi buší natěšeností sotva taxík přibržďuje nedaleko. Před starým bílým oprýskaným domkem už vidím haldu starého haraburdí a prodavač v bílé galabeji se potměšile usmívá u vchodu. Vejdu dovnitř a můj rozzářený úsměv je v momentě pryč. Starý pan starožitník, původní majitel, který se ve starožitnostech opravdu vyznal a dokázal určit jejich původ i stáří, tu už skoro rok není a místo něj je tu tento "starožitnický neznaboh", který nejen že je nepříjemný, má nemístné poznámky, ale hlavně tady z toho udělal nechutné smetiště. Najdete tu téměř cokoliv, nač si vzpomenete. Od oštípaného hrnečku, rozbitého křesla až třeba po portrét presidenta Násira. Nečekejte však věci typu zlatých předmětů z dob faraonských nebo jiné cenné poklady z dávné Arábie. Většina věcí je tu evropských, něco málo amerického a pak několik národních kousků a staré beduínské předměty. Zřejmě Vás to překvapuje a vrtá Vám hlavou, jak se sem tyto evropské a americké předměty dostaly, ale vzpomeňte si třeba na dobu Howarda Cartera, když objevoval Tutanchamonovu hrobku. Tenkrát se „dveře Egypta netrhly“ od Evropanů a Američanů, mnoho předmětů jsou také pozůstatky věcí rodin diplomatů a velvyslanců, nehledě na fakt, že Egypt byl kdysi britským protektorátem.

Po celé dlouhé místnosti se line puch výkalů a kočičí moči a veškerý zápach se stupňuje s každou další místností. Vlevo dozadu vedou ještě další tři místnosti. V té poslední je už jen sláma, výkaly, pár toulavých koček a několik opelichaných slepic. Jsem notně zklamaná. Všude halda haraburdí, není kam šlápnout. Pokud něco chcete vzít do ruky, musíte se k tomu prohrabat. Ovšem vše je pokryto několikacentimetrovou vrstvou špíny a prachu. V té směsici všeho se nejde ani vyznat, ale mé oko přeci jen něco zahlédlo. Malý poklad ve změti všech těch, většiny bezcenných a rozbitých, krámů. Chtě nechtě, moje starožitnické srdce se zamilovalo do překrásného bronzového lustru. Francouzský skvost zhruba kolem roku 1800 - 1850, ve tvaru koule s hvězdičkami, kterou obletovali překrásní andílci. Na první pohled připomínající noční oblohu, robustní, a přesto tak jemný. Zub času a vlhké mořské klima jsou znát až až, takže renovace by musela být kompletní. Cena je samozřejmě nadsazená nehorázně. I když bych ji pro tu krásu snad byla schopna i akceptovat, třicetikilový bronzový lustr bych v kufru jen těžko převezla, nehledě na fakt, že strávit zbytek života v arabské cele se mi také úplně nechce. I když... mohla by být starožitná! :-) Se slzou v oku a ucpaným nosem tím šíleným zápachem se s lustrem i chlípným starožitníkem rozloučím...

O pár měsíců později, vybavena antibakteriálními kapesníčky a naší slovanskou ženskou kuráží na odrzlého prodavače, beru taxi a vyrážím. Venku zapadá sluníčko a kolem pobíhá kočka hledající potravu ve starém zrezivělém kontejneru. Velmi příjemný večer, jen ve mě to trochu hlodá, co mě čeká tentokrát.



                                   

                                                                                                    


                                                                                                       


Před obchodem je opět spousta věcí, ale tentokrát o něco méně než jindy. Od starého dětského kočáru po dřevěný věšák tu najdete opravdu směsici všeho.




Zatímco si prohlížím haraburdí, z obchodu vyjde starý, velmi milý pán ve světle modré galabeji. Usmívá se a opravdu srdečně mě vítá. Jsem překvapena. Po chvilce příjemného rozhovoru se dozvídám, že předchozí majitel onemocněl, a tak po něm krámek převzal tento pán. Vstoupím dovnitř a čeká mě opravdu milé překvapení. Věcí je tu daleko méně, ale jsou utříděnější, relativně čisté a snad bych si i troufla říci, že to tu "voní" jako na staré půdě. Je tu opět mix všeho. Nečekejte žádné luxusní výlohy, i tak by zřejmě mnoho z Vás řeklo, že je to smetiště, ale oproti minule je tohle vzhledem k místní arabské kultuře opravdu velmi příjemné. Ač krámek zmenšili na dvě místnosti, jsem tu přes hodinu. Majitel není tak zcela znalý, jako kdysi ten úplně původní, ale o několika věcech mi dokáže pár informací poskytnout. Velice příjemně si popovídáme. I tentokrát jsem objevila poklady, po kterých mé srdce zaplesalo a které bych dokonce zvládla odvézt i v příručním zavazadle... co to bylo psát ale nebudu, neboť bych nerada, abyste v té cele skončili Vy. S lustrem se snad tahat nebudete... :-) A tak jsem se s velmi milým Arabem rozloučila... jak ten pěkný večer začal, tak pěkný i skončil. "Ma salama".


 




Autor: Mgr. Ing. Marie Kurešová (Antik Kureš)

Foto: © Antik Kureš